Kapička na ochutnání aneb Těšte se..
PROLOG
Uprostřed města, uprostřed noci
V pokoji panovala absolutní temnota a ticho, obojí rušené jen
zapnutým notebookem, před kterým se v matné modré záři hrbil muž. Vedle
něj s posledním tenkým pramínkem kouře, který se nepovšimnut líně vinul do
tmy, umírala dohasínající cigareta. Není čas kouřit, není čas dýchat. Muž cítí,
jak se démon uvnitř spokojeně vrtí. Tohle je jeho čas. Tma a ticho. Čas, kdy se
démoni v nás probouzejí.
Odjakživa cítím, že jsem jiný. Neuměl jsem to vysvětlit, neuměl jsem to pojmenovat, ale čím více jsem se tomu snažil bránit, tím více to o sobě dávalo vědět. Jsem jiný. Jsem prokletý.
Z počátku se objevovaly jen nejasné náznaky toho, čeho jsem skutečně schopen, malé ochutnávky, servírované silou, která dřímala, zatím neprobuzená a nepovšimnutá. Jsem jiný. Vidím. Vidím svět jinýma očima než vy ostatní. Vidím jej takový, jaký doopravdy je. Vidím všechno zlo, všechno trápení, všechen vztek a pochybnosti, vidím vinu a hříchy každého z nás. Vidím dovnitř lidí a dokážu v nich číst – ne jako v knize, ne, protože kniha vám nabídne pouze omezené vnímání a valnou část prožitku nechá na vaší fantazii – je to spíše jako film, podbarvený vůní a hmatem, masivní útok na všechny smysly. Podívám se na člověka a okamžitě cítím všechno zlo, které je v něm ukryto, dokážu téměř ochutnat ten jed, který proudí jeho duší. Dohání mě to k šílenství. Vidím do vás a trpím za vaše hříchy.
Muž na okamžik přestane psát a zaposlouchá se do ticha kolem něj. Téměř
dokáže slyšet, jak se ta věc probírá k životu a dere se nezadržitelně na
povrch. Ještě ne, poručí si a s téměř nadlidskou silou ji zkrotí a uvrhne
zpět do temnoty. Ještě není čas.
Proč já? Tuhle otázku jsem si položil snad tisíckrát a nepřestával jsem pátrat. Postupem času se mé schopnosti umocnily a zaostřily a nabyly nové podoby. Zjistil jsem, že dokážu nejen vidět, ale i absorbovat. Každá z těch nebohých ztrápených duší, se kterou jsem přišel do styku, ode mě odcházela čistší a lehčí, zbavena jedu..a zanechala ve mně svou stopu, bolavou a palčivou jako otevřená rána. Neví a nechápou, jak se to stalo. Necítí, jak z nich snímám jejich hříchy a nasávám je s ohromujícím hladem do sebe, kde je ukládám a držím..dokud si samy nenajdou cestu ven. Taková je má kletba. Dokážu najít a zničit téměř jakékoliv zlo, rychle a efektivně. Ale platím za to strašlivou daň..jednou za čas už to nemůžu vydržet, nemůžu dál nést všechnu tu krutost a zlobu, kterou do sebe nasávám. Jednou za čas temnota ve mně převládne. A to je čas, kdy přichází ke slovu on. Démon hluboko uvnitř mě. Zdroj mé síly a pramen mého prokletí. Zcela mě ovládne, použije mé tělo jako obludnou loutku a dokud se nevybouří, patřím jen jemu. Zanechává za sebou krvavou stopu a ďábelsky se při tom baví, ale jsem to já, kdo se pak probouzí s rukama od krve a pachutí v ústech.
Temnota kolem houstne a čas se krátí. Muž pohlédne na žiletku, položenou na stole před ním a poprvé
za dlouhý čas se spokojeně usměje. Až znovu přijde čas Věci uvnitř, má pro ni
překvapení. On se nenechá ovládnout, nenechá ji převzít kontrolu. Tentokrát..bude
připraven.
Je nás víc. Zjistil jsem to náhodou, jednoho dne v metru, když jsem seděl schoulen sám do sebe a snažil se nevnímat nic z okolního světa. Nešlo to. Viděl jsem každého v jeho skutečných barvách. Věděl jsem, že muž sedící naproti mně podvádí svou ženu, kterou začal ani ne dva roky po svatbě nenávidět, věděl jsem, že dívka stojící u dveří začíná cítit abstinenční příznaky a zoufale přemýšlí, co z vybavení domácnosti svých rodičů by ještě mohla prodat, aniž by si toho někdo všiml..věděl jsem všechno. Zloba a strach, to vše se vznáší kolem lidí v jasných barvách a já se můžu jen tisíckrát divit, jak je možné, že to nikdo jiný nevidí. A jsou tu ještě horší věci..
Když už jsem si postupně zvykl potkávat na ulici neodhalené vrahy a naslouchat myšlenkám násilníků, čekal mě další šok. Potkal jsem Bytosti.
Každá legenda, každá pohádka, každý střípek ústně tradované historie hrůzy, to vše nevzniklo v hlavách lidí samovolně. Viděl jsem je. Když jsem poprvé potkal upíra, málem se mi zastavilo srdce. Navenek vypadal jako úplně normální člověk, ale před mým zrakem ta kamufláž nemohla vydržet ani setinu sekundy. Ne, já ho viděl v jeho skutečné podobě, jako krvelačné nemrtvé monstrum prosycené prastarým zlem, prahnoucí po krvi a smrti. A pak jsem potkal další, postavy z laciných hororů, skoro směšné v tom jak málo se podobají svým filmovým vzorům. Vlkodlaci. Nekromanti. Vědmy a mágové. Žijí tu s námi, nepoznáni, neodhaleni, bezpeční ve svých ulitách civilnosti. Ne však přede mnou. Já jsem jiný. Vidím.
Muž bolestně sykne a pravou rukou se udeří do hrudi. Ta věc uvnitř se
raduje..opíjí se vzpomínkami na tu příšernou noc. Noc, kdy společně zabili
prvního upíra. Byla to náhoda, nutná sebeobrana, ale i tak démon poprvé
ochutnal zabíjení a okamžitě v něm našel zálibu. To bylo ovšem až dlouho
poté, co muž poprvé zjistil, že existují i jiní, trpící stejným nebo podobným
prokletím.
Tenkrát v metru jsem seděl a doufal, že se mi podaří dojet domů, aniž bych omdlel hrůzou a znechucením, když v tom do mého vagonu přistoupil stařec, který si cestu před sebou razil poklepáváním bílé hole. Slepec. Na očích mu seděly brýle s tmavými skly a na rtech neustále pohrával nervózní úsměv. Sedl si vedle mě a upíral svůj nevidomý pohled do dáli..ovšem jen do chvíle, kdy se celá souprava opět dala do pohybu. Potom s ohromující jistotou pohlédl přímo na mě a já v tu chvíli chápal, že mě nějakým způsobem vidí. Nejen mě, ale i každou mou myšlenku, vše co se ve mně odehrává. Tak jako já.
Chvilku na mě upřeně hleděl a pak se chraptivě zasmál.
„Nesnaž se přede mnou skovávat,“ zachrčel mi do ucha „takový jako jsi ty, cejtím na sto honů.“
Nasál vzduch, jako by opravdu čichal a pak spokojeně pokýval hlavou.
„Máš strach. Je to k nevydržení, co? Já málem přišel o rozum..ale pak jsem našel řešení. Já už je nechtěl vidět, rozumíš? A tak jsem vzal kudlu a vyloup si obě oči. Teď na mě nemůžou..“
Metro zastavilo a ten člověk se zvedl a jal se šourat ke dveřím. V nich se naposledy otočil, opět pohlédl přímo na mě a dal se do smíchu.
„Nemůžou na mě. Už ne.“
Pak
se dveře zavřely a já nechal starce daleko za sebou. Nikdy potom jsem ho
nespatřil.
Už je skoro čas. Muž se zahledí do tmy a tvář se mu stáhne do cynického
úšklebku. Ten stařec nic nepochopil. Neví, že svým oslepením se vzdal poslední
naděje. To, že teď nevidí zlo neznamená, že zlo nedokáže najít jeho. Jednoho
dne se po něm natáhnou ze tmy čísi ruce, nebo se mu znenadání do krku zaboří
tesáky ostré jako meče a pak už nebude nic. Ten starý blázen se ztrátou zraku
jen připravil o možnost poznat včas nepřítele. Nedívat se není řešení.
Z téhle kletby existuje jediná cesta ven.
Uvnitř mě žije démon. Studoval jsem bezpočet starých textů, tisíce středověkých rytin, motliteb i čarodějnických svitků, až jsem konečně našel pramen toho zla a pochopil celou pravdu. Pravdu, která mě dovedla až sem. Ta věc přišla z Druhé strany. Ze světa mrtvých. Snaží se se mnou splynout a já téměř dokážu vycítit, jak každým dnem ztrácím kousek ze své lidskosti a měním se na to, čím se stane po určité době každý prokletý. Poutníkem. Více mrtvým než živým, strojem na zabíjení, nemyslící hmotou poháněnou jen démonem uvnitř, čerpající sílu ze světa, o kterém by nikdo z vás nechtěl ani slyšet. Nástrojem zvůle té Věci, která mi spaluje duši pekelným ohněm. Já však našel odvahu se tomuto osudu vzepřít. Vybojovat svou poslední bitvu proti silám, o kterých nemají lidé ani ponětí. Teď a tady. Konec.
Muž zaklapne notebook a zamáčkne poslední cigaretu. Chvíli jen nehybně
sedí, rekapituluje a hodnotí, sbírá sílu ke konečnému řešení, k prolomení
své kletby. Pak jeho rysy ztuhnou, jak dojde k rozhodnutí. Pak už jedná
rychle, ve strachu, aby ho Věc na poslední chvíli nepřemohla. Popadne žiletku,
vydá poslední výkřik a ráznými tahy si rozetne cévy na obou zápěstích. Chvíli
jen sedí, pozoruje rychle se zvětšující kaluž krve a pak, když ho opustí
poslední zbytky sil, bezvládně přepadne dopředu a zhroutí se na podlahu. Na
rtech mu hraje spokojený úsměv.
***
Ne. To není možné.
Kaluž krve ještě ani nezačala zasychat a ve vzduchu je pořád cítit pach
tabákového kouře. Je tma. Muž se omámeně posadí a zahledí se na svá zápěstí,
kde do noci svítí dvě již skoro zahojené jizvy. Nevěří. Nechápe.
Takovou ztrátu krve přeci nepřežije nikdo. Nemohl jsem přežít, prostě nemohl..
A v tom ho spatří. Stojí v protějším rohu místnosti. Člověk?
Možná, v téhle tmě těžko hádat. Vypadá spíše jen jako zhmotnělý stín a
když se dá do pohybu, ukáže se, že přesně tím je. Během okamžiku propluje
místností a stane přímo před mužem. Ten se na něj dívá a na okamžik mu bleskne
myšlenka, že se mu únik přeci jen podařil a tenhle posel ho jen odvede do
pekla. Trvá však příliš krátce, protože náhle se pokojem ozve suchý hlas. Hlas,
jaký nemůže patřit živému člověku.
Myslíš, že je to
takhle jednoduché? Myslíš, že jsi první, kdo se o to pokusil? On tě nenechá jen
tak odejít, zvlášť ten tvůj ne. Naopak, tímhle jsi ho jen posílil. Byl jsi na
chvíli na druhé straně, než se nabažil a vzal tě zpátky sem.
Stín se odmlčí a
chvíli se jen vznáší v prostoru. Muž se cítí být pozorován, zkoumán a
hodnocen..
Ale k něčemu to
bylo, zdá se, že jsi ho trochu zkrotil. Ne, neovládl, zkrotil. Ozve se znovu..
a pamatuj..
..není cesta, jak se
ho zbavit. Jediný způsob je bojovat. Pořád a vždy. Využívej ho, používej jeho
sílu a dělej to, k čemu si předurčen. Takový je tvůj osud, bratře. Jsi
poutník. Nezapomínej na to.
Pak se stín začne
rozplývat, až zmizí docela.
Pokojem se rozlehne
ticho, ve kterém však stále rezonuje ozvěna jeho posledních slov.
Budu tě sledovat..
Náhle na mě dolehne absurdita celé situace a já se dám do smíchu. Sedím v setmělém pokoji v kaluži vlastní krve a právě jsem hovořil s bytostí, která vzešla odněkud z pradávné minulosti mého vlastního druhu. Měl bych být po smrti a přitom se cítím víc živý, než kdy předtím. Zkusmo zašátrám uvnitř a..ano, stále tam je, avšak podivně nečinný a poslušný. Teď už chápu. Vstávám ze země a pomalu přejdu k oknu..
Muž se opře o parapet a zahledí se ven, na špinavé, setmělé město
rozkládající se tam venku. Probudí démona a nechá ho letmo zapátrat po okolí.
Cítí zlo, vidí jedovaté barvy, jak se nočními ulicemi pohybují lidé a ještě
další, horší bytosti. Teď už chápe. Vidí svůj osud a poprvé v životě jej
dokáže přijmout.
Jsem lovec.
Jsem prokletý a jsem
obdarovaný.
Jsem vyvolený. Má kletba je mým největším darem a můj dar je mým největším prokletím. Vidím zlo a dokážu s ním bojovat. A právě proto to musím dělat. Není nikdo jiný.
Zvrátí hlavu nazad, sbírá sílu a pak vydá dlouhý, šílený výkřik.
Nepoužívá k tomu svůj hlas, vydává křik moci, děsivý, beze slov. Křičí do
světa, že právě nalezl sám sebe a nebe budiž milostivo každému, kdo se mu
postaví do cesty.
Křičí a hluboko uvnitř
cítí, jak se k němu ta věc připojuje, rozdrážděná a bdělá jako vždy. Ten
křik se v tichosti rozlévá celým městem a nutí lidi ohlížet se do stínů za
sebou a zrychlit krok v nevysvětlitelném návalu úzkosti. V jedné
temné uličce klesne na kolena upír, chystající se na lov další oběti a oběma
rukama si drží hlavu, zmítanou šílenou bolestí. Jinde, daleko odsud umírá
vlkodlak , zasažen uprostřed skoku prudkou křečí, která mu láme vaz. Pak křik
utichá a město se pomalu vzpamatovává. Vzpamatovává, ale nezapomíná. Něco je
jinak. Přichází nový čas. Přichází On.
Jsme jedním. Já a můj démon. Jsem lovec.
Jsem poutník.
A kdesi daleko, na jiném místě a v jiném čase kráčí po prašné
cestě muž. Jde ztěžka, opírá se o svou masivní hůl, celý zahalen do pláště
s hlavou ukrytou v kápi. Náhle se však zastaví a napjatě poslouchá.
Pak se usměje, pokývá hlavou.
Takový je náš osud,
bratře.
Jsme poutníci.
PŘÍBĚH PRVNÍ
Na jiném místě, o deset let později
Svět se s ní točí a nic kolem nedává
smysl. Cítí, že stojí na místě, ale vše kolem se zmateně pohybuje. Nedá se
určit směr, protože jakmile pohlédne nahoru, vše se změní a to, co měla nad
hlavou se najednou zhoupne pod její nohy. Všude kolem víří jasné barvy a
ozývají se pronikavé tóny.
A něco se k ní
blíží.
Tu hrozbu vnímá všemi
smysly, ví, že se k ní blíží, ale nemůže vůbec nic dělat. Snaží se utéct,
ale nehýbe se, stále stojí přimražená na místě, vydána na milost a nemilost
neviditelnému přízraku, který se k ní plíží ze všech stran. Ledová hrůza
jí svírá srdce jako pařát dravého ptáka a bolestivě drásá její nervy.
A pak se to stane.
Objeví se ta postava. Není to člověk, jen stínový obrys, zhmotnělá temnota
obklopená jasným světlem.
Drž se mě, říká a
napřahuje k ní svou nehmotnou ruku.
A ona poslechne.
Vždycky poslechne. Na chvíli zaváhá a pak..se dotkne tmy.
Ruka utkaná ze stínu
je překvapivě pevná a její dotyk, ačkoliv chladný jako sama smrt, je konejšivý
a uklidňující.
Drž se mě, opakuje
stín. Rej barev ustává, kakofonie kolem pozvolna utichá a svět opět dostává
pravidelné tvary a pevný řád. Vše se přestane točit a ona najednou jasně vnímá,
že se může pohybovat jak chce.
A hrůza, kterou už
měla na dosah, zklamaně zavrčí a odchází. Nezmizí, to ne, ale drží se
z dosahu a vyčkává, jakoby se nově příchozího bála.
Stále se pevně drží
chladné ruky stínového muže. Otočí se na něj, usměje se a chce mu poděkovat. On
však jen zavrtí hlavou a naléhavě opakuje jedinou větu, kterou jí kdy řekl.
Drž se mě.
Pak jí nějaká neznámá
síla začne odtahovat pryč. Pryč od tajemného zachránce, pryč od světla, hluboko
tmy, kde čekají ty věci. Ona se brání, zoufale se snaží nepustit jeho ruku, ale
cítí, jak její prsty začínají ochabovat.
Pak se jejich sevření
uvolní a ona s výkřikem padá do temnoty.
Drnčení budíku projelo tichem rána jako dobře nabroušený nůž a vytrhlo dívku z neklidného spánku. Posadila se na posteli a otřela si čelo, orosené kapkami ledového potu. Zase měla noční můry. Ten se v poslední době vracel znepokojivě často. Dost by mě zajímalo, co vlastně znamená, pomyslela si dívka, když ospale mžourala do zrcadla a rukou ještě znejistělou ranní malátností šátrala po zubním kartáčku. Dívala se do Velkého snáře, ale nakonec musela uznat, že najít heslo „hodný stín, který mě zachraňuje před zlými věcmi z tmy“ je nad její síly a nechala výklad čistě na své fantazii. Když se svěřila své nejlepší kamarádce, byla odměněna pisklavým chichotem a ujištěním, že to určitě znamená, že se konečně na obzoru objeví Ten Pravý.
Při vzpomínce na infantilní výklad tak děsivé noční můry se pousmála a pustila z hlavy veškeré obavy. Koneckonců, je to jen sen, že? Máme důležitější věci na práci.
Komentáře
Přehled komentářů
tohle jsem už někde četla, nevisí to někde na nějakým sci fi netu?
???
(...., 24. 8. 2007 13:14)Moc me to neba, pises i lip. Slohove, co ja muzu rict, tak jako jo, dost dobry, ale neco tam je trochu nezazivny, kamo
Chme!
(Beťák , 3. 8. 2007 19:18)Navrhuju pokračovat zážitky z 1.srpna, to by mohlo být zajímavé :-)) chme, chme... ;-)
hele
(effa, 13. 9. 2007 17:24)